Uhlířství v kraji

František Sýkora - obecní kronika 1972

Pálení dřevěného uhlí provádělo se i v našem blízkém kraji a to zejména ve Zvánovicích a ve Voděradech. Dřevěného uhlí bylo tenkráte potřebí při hornictví. Za starých dob, když našli při povrchu země rudnou žílu, část ji odkryli, dřevěným uhlím skálu rozpálili a rozpálenou pak polévali vodou, takže pukala a dala se dlátem a kladivem snadněji rozdrobovati. Také kováři při dělání a ostření dlát a kladiv potřebovali dřevěné uhlí.

Horníky tedy vždy a všude provázeli uhlíři, kteří pálili dříví na uhlí. Uhlíři tvořili družstva, cechy a měli i své představené, kteří se jmenovali „hankýři“. Známe uhlířská práva z roku 1478. Dřevěné uhlí se prodávalo na měrné bečky také s ohněm pracujícím řemeslníkům ve městech. V Praze byl zvláštní uhelný trh a při něm rychtář uhelného trhu, známý z let 1419-1526.

Uhlíři a horníci se první ukazovali ve velkých lesích při zemských hranicích. Kupovali kusy těch lesů na spálení. Z roku 1350 je znám takový „pálicí les“. V takovém lese vystavěli sobě a svým rodinám dřevěné chalupy a při nich ohrady pro dobytek, který v lesích pásli a jehož mlékem a sýrem se živili. Také zasévali na pasece do záhonku trochu plodin, hlavně čočky, jarého žita a ječmene. Ve středu chalup, často ve skupinách po několika roztroušených po okolí, postavili dřevěný kostelíček, zasvěcený snad napořád sv. Janu Křtiteli na poušti. Obyčejně hleděli voliti místo, kde velkými vichřicemi bylo způsobováno hodně polomů a vývratí, aby aspoň s počátku nemuseli káceti mocné staré stromy a ušetřili si tak mnoho práce. Teprve kamenné uhlí vytlačilo uhlí dřevěné.

Již od roku 1754 bylo třeba lesním řádem chránit lesů. Řád ten nařizuje, že dříví má býti na uhlí poraženo jen v šesti zimních měsících, v letních měsících pak že má býti uhlí páleno. Uhlíři mají v milířích neboli hromadách jen vykázané dříví páliti a mladého lesa šetřiti. Pálení smůly a kolomazi na mazání vozů se má díti jen z pařezů a kořenů. Popeláři směli páliti v lesích na popel, potřebný na draslo k výrobě skla, jen dříví vykázané a méněcenné, drobné a odpadky. Dřevěného uhlí se užívalo k vyvozování prudkého žáru v malém prostoru k okysličování rud a k vylučování kovů z nich, zejména v železárnách.

Jak se pálilo uhlí u Zvánovic?

Zvánovičtí pálili dřevěné uhlí od nepamětních dob. Se zbytky dávných milířů se shledáváme v samé blízkosti domovních čísel, ba i stodol. Po okolních lesích jsou roztroušeni černí svědkové zaměstnání někdejšího zdejšího lidu. Milíře bývali také v místech od Zvánovic k Voděradům, u potoka v „Pasekách“. Pro nepřetržitý dovoz dříví však byly přeloženy k samé vsi, kde jsou nyní domovní čísla 89 a 90. Asi v roce 1900 musely milíře z tohoto místa zmizeti pro odpor občanů, kteří nechtěli žíti stále v podobném ovzduší, s jakých se shledáváme v okolí Duchova a Mostu [v době psaní textu autorem se jednalo o města s těžkým průmyslem a tudíž vysokým znečištěním ovzduší – p.a.].

Poslední milíře byly u okresní silnice ze Zvánovic do Voděrad, 10 minut od vsi. Byly čtyři vedle sebe, každý jiného majetníka. Chodci je poznávali již z dálky po páchnoucím dýmu. Uhlíři však z dýmu si nic nedělali. Sami říkali: „Uhlířina je zdravá“. Všichni se dožili dlouhého věku. Tak na příklad paní Mag. Pásová se dožila 92 let. Byla do poslední chvíle čilá a zdravého zraku, brejlí nenosila.

Všem uhlířům velmi dobře chutnalo. Říkali, že uhelný prach podporuje trávení. Však také potřebovali při svém namáhavém zaměstnání silné potravy. Byli po čtyři dny ve dne v noci zapřaženi, než mohli pak vyhrabati hotové uhlí. Podle vypravování jednoho majetníka milíře je vyhrabování „klinikou“ pro ty uhlíře, jimž snad z různých příčin přestalo dobře chutnati.

Pro skládání dříví na hromady byly zaměstnány čtyři osoby. Uprostřed se postavil „styk“ 2m vysoký <:kůl 1 dm tlustý :> a kolem něho se stavěly polena dříví na sebe šikmo tak, že se hotová hromada podobá nízké a široké kupě sena. Když bylo dříví takto srovnáno, vytáhli styk a otvor po něm naplnili „plňkami“ <: poleno 80 cm, rozřezané na 4 kousky po 20 cm :> Do polovice od spodu pokryli povrch chvojím, druhou polovici slámou – Plňky nahoře zapálili, obložili mechem, celou hromadu poházeli mourem a připlácali lopáčem <: dřevěnou lopatou :>

První den se každé 2 hodiny odkryl vršek, spálené plňky stloukli dolů kůlem a přiložili plňky nové, - Druhý den se to opakovalo po 3 hodinách, třetí den 3 krát za den. V této době vyhořel prostředek dokola v průměru asi 80 cm – čtvrtý den to dohořívá a již se neplní. Proskočí-li někde plamen na povrch, přihodí se na místo mour. Pátý den mour a všechnu krytbu lopatou odházeli a pak začali s vyhrabáváním uhlí. U posledních polínek zůstanou patky <: kousky dřev nezuhelnatělých :>. Těch se pak upotřebí při novém skládání hromady.

Vyhrabané uhlí se hned hasí v neckách plných vody pro jistotu, aby snad na cestě nemuseli s fůrou do škarpy a zvrhnout všechen náklad, kdyby se uhlí vzňalo. V listopadu 1921 se vzňalo vyhrabané uhlí již k nakládání připravené. Kromě toho shořelo i dříví kolem milíře srovnané asi 100 m3. Štěstí, že to byl krajní milíř a vítr vál od vsi. Les k Voděradům byl však v nebezpečí.

Dřevěné uhlí používali různí řemeslníci pracující s kovy, v továrnách, v domácnostech do žehliček, do střelného prachu. I hokyně na trhu za mrazu ho používaly. Zatopily si jím v hrnci, přiklopily kovovou desku, sedly si na stoličku, daly si nohy na desku, sukněmi hrnec přikryly a bylo jim teplo. I kováři dříve kupovali dřevěné uhlí. Za světové války, když nebylo dostatek benzinu, používalo se dřevěného uhlí jako pohonné látky pro nákladní i osobní auta, zvlášť k tomu účelu připravené.

Dřevěné uhlí se pálilo i ve Voděradech, odtud jméno „Černé Voděrady“. Však na to se i já velmi dobře pamatuji. Dnes tu a tam jsou znáti ještě místa, kde se uhlí pálilo. Jinde v lesích u „Jezírka“, v Kouňatech, u „Křížku“ rostou na starých milířích již dospělé stromy.

Když se vyrovnalo dříví do kuželovité hromady, pokrylo se chvojím a poházelo hlínou, byl vytažen kůl, po němž zůstal v této hromadě otvor, kterému říkali „komín“. Po zapálení planěk dříví hořelo zvolna, pomalu vlastně doutnalo a tím se měnilo v dřevěné uhlí. Uhlíři si toto hlídali a proto sedávali v boudách, kde si vypravovali různé příhody. Později, když přestala robota, pracovali uhlíři sami pro sebe. Po dřevěném uhlí byla tehdy velká sháňka. – Dříve toto prodávali i do cukrovaru, který za takový jeden rok spotřebovával 50 až 60 fůr dřevěného uhlí. Za fůru tržili 60-70 zlatých, dříví bylo asi za 20 zlatých, koníčka měl takový uhlíř většinou svého, nebo si zjednal za 5 až 6 zlatých formana a pak jezdívali s uhlím do Prahy, Kolína, Kutné Hory, Bečvaár a jinam. Ale poptávka po tomto uhlí se menšila, výdělku ubývalo, staří uhlíři vymírali a jejich děti si hledaly lehčí a výnosnější zaměstnání. A dnes zůstaly nám toliko jen ty vzpomínky…

Zapsal 4.června1972 v Srbíně – Sýkora František – kronikář