Kamenictví v kraji

Z obecní kroniky 1972 - František Sýkora

Před více než 100 lety [psáno v roce 1972 - p.a.] bylo okolo Svojetic, Srbína, Tehovce, Louňovic a Žernovky mnoho pozemků s roztroušenými kamennými balvany, které odvalovali rolníci k cestám a na meze, aby mohli orati. Z těchto balvanů lámali kámen do cest, později na stavby silnic a obytných stavení. I kameníci vyhledávali velké balvany v polích a ze zdravých (nezvětralých) zhotovovali schody, kvádry na mosty, dlažební kostky a jiné kamenické výrobky. Tak se stalo, že po nějakém čase byl lepší kámen na povrchu všechen spotřebován a kameníci museli hledat nějaký kamenný lom.

Podle vypravování byl otevřen první lom v Srbíně, ve vsi, potom u Žernovky v lese „Horce“, na obci vedle silnice k Štihlicům, u Tehovce, Louňovic a Srbína. Mnoho kamenické práce se zhotovovalo v lesích za Svojeticemi a Louňovicemi. Tam v jednom díle lesa „Kaménka“ byl balvan na balvaně, jako když je naseje. Odtamtud se mnoho kamenické práce odváželo do prahy a dokonce byl zde vzat i kámen pro stavbu Národního divadla. Jednu ohromnou pyramidu odvezli devíti páry koní na Olšanské hřbitovy. Pyramida ta (Tyršova a Fügnerova) měla přes 4 krychlové metry. Jiná podobná, nahrubo zhotovená, ještě v „Kaménce“ leží. Jest však o mnoho menší.

Když byl stavěn kostel v Mukařově (1891-1893), dováželi kámen z kamenného lomu v Horce a Srbíně. Postupem času tyto lomy zanikly. Pracuje se toliko ve velkém lomu v Žernovce a Místní národní výbor ve Svojeticích převzal do své správy lom u Srbína. Ostatní lomy jsou opuštěny, ohraženy zábradlím a zaplněny vodou.

Žula v okolí Mukařova se však nevyrovná žule z jiných krajů. Tvrdostí snad, ale je hrubozrnná a nevzhledné jsou v ní zvláště velké křemencové „pecky“. Proto se z ní málo zhotovují pomníky; většinou je jen pro práce stavební.

Zdejší lomy byly většinou v lesích. Odborně prozkoumaná část lesa byla vyměřena, vykácena a bylo přistoupeno k odkrývání skály. Kolečka i povozy horečně pracovaly, až se narazilo na skálu dosti zvětralou. Kameníci říkají, že se tato rozpukaná skála „opuka“ musí odstranit. Vrchním vrstvám se říkalo „měkký“ nebo „shnilý“ kámen, hlouběji je tvrdší a lepší jakost. Když tvrdá skála byla obnažena, nastává trhání nebo odstřelování kamene, který je v souvislých vrstvách. Na různých místech se vytvářejí díry dosti hluboké dlouhými ocelovými tyčemi. Těm se říká „punčety“. Do děr se pak nasype a upěchuje střelný prach, zastrčí knot a otvory se ucpou hlínou. Místo, kde má nastati výbuch se obyčejně přikrývá chvojím, aby bylo udušeno „rozstříknutí“ kamene. Hromové rány se často ozývaly po zdejším kraji.

Takto rozstřelená skála dává velké balvany, které je nutno rozbíjeti. Opět vytlučou se do nich otvory. Okolí punčet nastrkají se klínové plíšky, aby se otvor zvětšoval. Po namáhavém tlučení těžkou palicí pukne kámen na menší kusy. Tomu se říká, že se jádro rozlomí.

Podobným způsobem se kámen rozláme na menší kusy a to již podle plánu, aby se nabylo hrubých tvarů žádaných výrobků. Zdvihování žulových kusů, děje se sochorem a dopravování k výtahu válením po kládách.

Takto popsanou práci vykonávají „lamači“. Jejich práci však ztěžují silné deště nebo i prameny spodní vody. Lom se pak naplní značně vodou, která se musí odčerpat buď ručními nebo motorovými čerpadly. V zimě překáží lamačům sníh, který mnohdy celý lom zavěje.

Z lomu je pak upravena cesta k dílně. Na jejím počátku stojí připravený vozík určený k nakládání hrubého materiálu. Toto nakládání obstarávají nádeníci. K vozu je připevněno drátěné lano, vedoucí nahoru ke konci cesty, kde se natáčí lidskou silou na „granik“ („Kranich“ jest jeřáb, zdvihadlo). Dva až tři mužové vytahují náklad k dílně. Dříve se tato práce dělala i koňskými potahy.

Dílna, to je zpravidla velké prostranství na němž stojí mnoho nízkých dřevěných koz na podkládání. V pozadí je kovárna a dlouhá dřevěná kolna, chráněná od deště, větru a sněhu. Zde každý z kameníků pracuje na svém výrobku. V jedné ruce kladivo, v druhé se střídají dláta, pemrlice, klíny, plíšky, špičáky. Jeden dělá kostky dlažební, které pak odváží nádeník a rovná je opodál do metru. Druhý obdělává schod, jiný obrubu k chodníku a opět jiný pracuje na náhrobku, kamenné lavičce, plotním sloupku, korýtku, mezníku a jiných výrobcích. Oťukávají je nahrubo a hrubě zpracované kusy srovnávají zubatými pemrlicemi. Učedníci obyčejně odnášejí nástroje do kovárny k nabroušení. V zimě rozdělávají pod kamenem i nad ním oheň, aby se prý kámen „rozpařil“. Na jiném pak místě srovnávají stavební kámen, jinde u hromádky štěrku sedí kameník s ovinutými prsty a tluče…

Zhotovené výrobky se nakládají na vozy a odvážejí k silnici, odtud pak nastoupí cestu do míst, kam jsou určeny.

Život kameníků je tvrdý, práce velmi těžká. Lidé jsou však otužilí. Skoro z každé rodiny byl někdo kameníkem a mnohdy i celá rodina. V zimě i v létě pracují venku. V létě musejí snášeti zář slunce i žár odrážející se od kamene. Jejich ruce jsou rozdrásané a tvrdé. Kamenný prach však velmi nepříznivě působí na dýchací orgány. Mnozí z nich dostávají silikózu plic. Přesto však dožívají se poměrně dlouhého věku i přes 70 roků. Pracují v zimě zpravidla 7 hodin a v létě až 9 hodin denně.

V lomech se často stává úraz při odstřelování kamene. Před válkou [zřejmě II. světovou – 1939-1945 – p.a.] jezdili kameníci za lepším výdělkem do Saska.I přes tento tvrdý život jsou kameníci rádi veselí, rádi při práci si prozpěvují. Ovšem velmi ošklivý zvyk je pití lihovin.

A z okolí Mukařova zachovaly se i „kamenické písně“, z nichž uvádím pouze některé:

Podle Al. Minaříka ze Svojetic:

„ Z jara, když sluníčko z tmavé hory vychází
tu se každý z kameníků o svou práci uchází.
Pojďme, hoši, pojďme dále
sekat kámen v tvrdé skále,
co nám mistr uloží,
vše se z něho utvoří.

Kladiva a ostrá dláta k tomu my potřebujeme,
vždyť my také různé věci vysekati dovedeme..
To nám není za obtíže,
vysekat z kamene kříže,
schody, futra, kvádry na most,
je to u nás maličkost.

Když se sejdou tři neb čtyři kameničtí chasníci,
to už se jim nevyrovná chasa v celé vesnici.
Peníze si vydělají
a při tom se dobře mají,
maso jedí, pivo pijí,
žádnou starost nemají.“

Nebo:

„Kameníci z lesa jdou,
kamení je v lese,
každý kytku zelenou
za kloboukem nese

Kamenická uniforma
ve světě je známá,
kalhoty jsou roztrhané
a košile žádná,“

Tato slova jsou od K. Třešňáka ze Žernovky

Zdroj: Obecní kronika Srbína a Mukařova - Zapsal 30. května 1972 v Srbíně Sýkora František – kronikář

Kamenické písně

Některé z písní můžeme ještě dnes díky sběratelům lidové tvořivosti převést do hudební podoby. Pokud holdujete hře na hudební nástroj, zkuste si rozšířit repertoár:

Kamenická uniforma

Kameníci ne tak

Kdo sce

O říčanském žulovém masivu

si můžete přečíst také následujicí historické poznámky z Věstníku Státního geologického ústavu Československé republiky z roku 1925 na stranách 77 až 81 zde.